Butia eriospatha

Značně mrazuodolný druh, u kterého je velmi důležitý původ a genetická čistota osiva. Běžně na plantážích bývá křížená s odoratou, což se odráží na nižší odolnosti nejen vůči mrazu, ale i teplotě. Dlouho jsme sháněli osivo čistého druhu, neopylené odoratou a zdá se, že se konečně podařilo ve spolupráci s německým sběratelem palem sehnat téměř zaručeně nejlepší možné osivo, ze kterých vzešly tyto sazenice. Lepší genetiku už mohou mít pouze rostliny přímo z populací ve vnitrozemí na vysočině jižní Brazílie, kde bývají opravdu poměrně značné mrazy.

Nejodolnější druh rodu Butia, je zároveň druhem vzrůstným a relativně nejrychleji rostoucím. Pochází z vysočin na jihu Brazílie a severu Argentiny, kde roste až ve výšce 1200 m n. m. Listy jsou, jako u všech butií, typicky prohnuté a bývají o maličko zelenejší, než u jiných druhů. I tak jsou ale modravě ojíněné. Druh se od jiných druhů rodu Butia odlišuje zcela jasně pouze svým květním toulcem (pochvou), který je hustě pokrytý krátkými, rezavými chlupy, zatímco jiné druhy mají květní toulce lysé. Další rozdíl není zcela pravidlem, ale obvykle má B. eriospatha báze řapíků, tvořící základ kmene, zbarveny hnědočerveně, zatímco jiné druhy spíše do šeda.

V její domovině, i vzhledem k nadmořské výšce, je klima mírnější a vlhčí, než například v lokalitách, kde roste známější Butia odorata. Léta zde bývají poměrně mírná s častými srážkami, zima přináší i sněžení a teploty s průměrnými zimními minimy kolem -4°C a jednou za čas klesne teplota i k -10°C. Je to tedy nejvhodnější druh pro pěstování v mírných oblastech Evropy. Butia eriospatha, zasazená a dobře zakořenělá v zemi, by měla snášet nárazově mrazy až k -14°C. Největším problémem je však koupě opravdové B. eriospathy, neboť na španělských plantážích, kde probíhá kultivace a posléze i distribuce většiny palem do celé Evropy, se s druhovou přesností butií příliš „nemazlí“ a pod názvem „Butia eriospatha“ nemusíme vždy dostat skutečně kýžený druh. Pravou B. eriospatha považujeme jako jedinou z celého rodu za „mrazuodolnou palmu“.

Je to zároveň druh relativně nejvlhkomilnější ze všech butií. Jako jediný částečně roste v přírodě i ve vlhkých lesích nebo na jejich okrajích. Navíc plodí opravdu lahodné plody oranžové až oranžovočervené barvy, chutí podobné meruňkám.