Santolina neapolitana

Santolina neapolitana je atraktivní, stálezelený polokeř pocházející ze Středomoří, konkrétně z oblastí jižní Itálie, zejména z Neapolského zálivu, odkud pochází i její druhové jméno. Patří do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae) a je blízce příbuzná známější santolině cypřiškové (Santolina chamaecyparissus). Tato rostlina je ceněna nejen pro svůj dekorativní vzhled, ale i pro výrazné aroma a nenáročnost při pěstování. Druh vytváří husté, kulovité keříky s jemně stříbřitě šedými listy, které jsou jemně členěné a silně aromatické – při dotyku uvolňují intenzivní vůni, která odpuzuje některé škůdce. V letních měsících kvete drobnými, žlutými květy uspořádanými do kulovitých úborů na tenkých stoncích nad listovou hmotou. Je to rostlina typická pro suché, slunné svahy a kamenité půdy, a jako taková je výborně přizpůsobena na sucho a vysoké teploty.

Pěstování této santoliny je velmi snadné, zvláště na slunném stanovišti s dobře propustnou půdou. Hodí se na suché skalky, do mediteránních stylů zahrad, i mezi sukulentní rostliny a samozřejmě nemusí chybět ani v bylinkové zahrádce. Velmi dobře snáší řez, kterým se udržuje kompaktní tvar a zabraňuje se dřevnatění spodních částí rostliny, pokud je to ovšem žádoucí. Řez se doporučuje provádět na jaře nebo po odkvětu. V teplejších oblastech České republiky přezimuje bez problémů, ve vyšších polohách či v tužších zimách ji může být vhodné chránit chvojím.

Rostlina má i určité využití mimo okrasné účely. Díky obsahu silic má lehce antiseptické účinky a v lidovém léčitelství byla tradičně využívána při zažívacích potížích nebo jako repelent. V minulosti byla také součástí bylinných směsí do vonných polštářků či potpourri. Její výrazné aroma ji předurčuje jako součást bylinkových záhonů, i když na rozdíl od některých jiných středomořských bylin se v kuchyni příliš nepoužívá. Výborně však doplňuje trvalkové výsadby i suchomilné kompozice, kde vytváří krásný kontrast k rostlinám se zeleným olistěním.