Myrtus communis ssp. tarentina

Nejodolnější poddruh myrty, který snese bez poškození -10°C (neplatí pro rašící a nevyzrálé listy a výhonky), což jsme si ověřili sami, a patrně snese ještě o dost větší mrazy. Při venkovní výsadbě je ale vhodné zajistit, aby nezmrzla půda kolem rostliny a rostlina tak neuschla. Vyskytuje se na Pyrenejském poloostrově, na jihu Francie, v Itálii, na Krétě i Kypru. Je to keř nebo velmi malý strom, obvykle 80-160 cm vysoký, ve formě stromku může dorůst 250 cm. Větve jsou tenké, borka je světle skořicově hnědá. Listy jsou vstřícné, vejčité, 10–15 mm dlouhé a 4–6 mm široké, na líci lesklé, na rubu žláznaté. Květy jsou stopkaté, vyrůstají jednotlivě z úžlabí listů, pětičetné květy s průměrem kolem 15 mm jsou nejčastěji bílé, někdy narůžovělé. Plodí kulovité bílé bobule o průměru kolem 10 mm, které jsou jedlé, sladké a na rozdíl od klasické nominátní modroplodé myrty nejsou tolik aromatické a kořeninově svíravé. Plody však mohou být i růžové a modré. Na Sardinii a Korsice se z nich vyrábí vyhlášený likér Mirto bianco, do kterého se přidávají nejen plody, ale i listy. Podobný likér Mirto rosso se vyrábí z nominátního poddruhu, Mirto bianco je považován za jemnější a delikátnější. Plody i větvičky se používají i k nadívání drůbeže a myrtovým olejem se potírají sušené fíky, které získají delší trvanlivost i zajímavou chuť. Myrtová silice prokazatelně zabíjí bakterie a lze jí využít například k inhalaci při nachlazení či zánětu nosních dutin. Bobule lze žvýkat při zánětech v ústní dutině, potlačují nepříjemný zápach z úst právě proto, že hubí přítomné mikroorganismy.

Pěstujeme ji jako nádobovou rostlinu, nebo se v klimaticky příhodných oblastech můžeme pokusit i o venkovní pěstování. Miluje plné slunce, ale zároveň i dostatek vody. Při pěstování v nádobě je vhodné zimování okolo 0-7°C. Testování na pořádný mráz u nás bude probíhat v nejbližších zimách.